Zážitkové vzdělávání mi přináší hřejivý pocit...

Proč jste se rozhodla pro práci v galerii?
Už v dospívání jsem ráda cestovala, objevovala jiné kultury, památky a umění. Tuto zálibu jsem v dospělosti obohatila o průvodcovskou činnost, doprovázení školních skupin v zahraničí a jako instruktorka na dětských táborech. Při studiu v Brně jsem objevila galerijní edukaci jako velký potenciál pro širokou skupinu zájemců. Hledání takové pracovní pozice v rodném městě nebylo jednoduché. V Galerii výtvarného umění fungovala kvalitně zavedená galerijní edukace už několik let. Moment rozhodnutí pracovat na „náchodském kopci“ a věnovat se zážitkovému vzdělávání mi do dnešního dne přináší hřejivý pocit. Existují ve vaší galerijní činnosti nějaké klíčové momenty?
V galerii působím už jedenáct let a stále ráda vzpomínám nejen na začátky práce s dětmi ze školek, které mi rostly před očima a pokrok v jejich vnímání byl viditelný, ale také na výjimečně tvořivé skupiny a pedagogy rozličně přistupující k výtvarnému umění. V paměti mi utkvěly i skupiny z naprosto odlišných sociálních vrstev, se kterými je práce náročnější, ale výsledky jsou víc než povzbudivé. Dalším klíčovým momentem se stala práce se seniorkami, které navštěvují galerii jednou měsíčně. Jejich pocit vděku za program připravený přímo pro ně a radost z tvoření jsou velkou motivací. Co vám práce v galerii přinesla do života?
Práce v galerii je velice různorodá a vždy mi přinášela potěšení, čas v ní strávený ubíhal velice rychle. Mateřství mě zklidnilo a dovolilo využívat nabyté zkušenosti při tvorbě se svými dětmi. Rovina koníčku a práce u mě splývá a stále se prohlubuje, společné tvoření je příležitostí, jak upevňovat vztahy. Líbí se mi to a určitě bych neměnila.

Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Moment uskutečnění, prožitek a reakce první skupiny na nově vytvořenou doprovodnou akci. Je to pro mě očekávaný výsledek mého několikatýdenního úsilí. Výtvarné umění je všude kolem nás, ale pro běžného smrtelníka může být nepochopitelné. Zprostředkování umění a otevření cest k uchopení díla je jedna z možností, jak návštěvníkům nesrozumitelné přiblížit. Každá skupina vyžaduje jiný přístup. Občas zajásám, jak to bylo skvělé, občas si musím přiznat, že se něco nepovedlo. Výstava obvykle trvá dva až tři měsíce, kdy mohu navržené pozměňovat. Jakmile se programy dostanou do širšího povědomí a přináší výsledky, je konec, a začíná se zase od začátku. Co je tedy vaším hnacím motorem?
Musím přiznat, že když s připravovanou výstavou vnitřně zcela nesouzním, jsem třeba unavená, nebo nemám na přípravu dost času, tak edukační aktivity vytvářím velmi těžce. V tento moment je potřeba rozhlédnout se kolem sebe, navštívit jinou výstavu, přečíst si zajímavé články nebo třeba zajít do lesa. S blížícím se termínem doprovodných programů přibývá nervozita, ve které se mi však pracuje nejlépe. Hnacím motorem bývají předem objednané skupiny, individuální zájemci nebo rodiny s dětmi, které mi dávají zpětnou vazbu a jejich radost z práce je pro mě to nejcennější. Neustále mě překvapují! Jaké máte vize a plány do budoucna?
Na to by bylo mnohem snazší odpovídat před pandemií. Galerijní edukace byla slibně nastartována a poptávka po zprostředkování umění byla stále vyšší. Spektrum doprovodných aktivit se stávalo komplexnější a ucelenější. Přesto v nabídce edukačních aktivit stále postrádám programy pro sociálně znevýhodněné skupiny či handicapované, na které bych se v budoucnu ráda zaměřila. Aktuální dobu vnímám jako možnost nového začátku. Podařilo se nám nastartovat online rozhovory s výtvarníky, nyní pokračujeme v online přednáškách o ruském umění 18. a 19. století. Jejich sledovanost považujeme za velký úspěch a rádi bychom v nich pokračovali i v klasickém režimu otevřených galerií. Do budoucna si samozřejmě přeji setkávat se s návštěvníky face to face a vidět jejich zaujetí pro umění, výtvarnou práci a kreativitu.